Zprávy

Světový pochod podporují:

„Plně souhlasím s tím, co tato aktivita prosazuje.”

Edith Salazar
skladatelka, dirigentka ›

Nejnovější podporující


Iniciátor pochodu

20 000 lidí z celého světa se sjelo do Argentiny na ukončení Světového pochodu

2. ledna 2010, po 200 tisíc kilometrů dlouhé cestě, dorazil mezinárodní tým Světového pochodu do Parku studií a reflexe v Punta de Vacas v Argentině. Na reprezentanty Světového pochodu z Chile, Argentiny, Indie, Itálie, Filipín, Španělska a Anglie zde čekalo téměř 20 000 lidí.

Punta de Vacas, Argentina, 2. ledna 2010

Světový pochod za mír a nenásilí byl ukončen v Parku studií a reflexe v Punta de Vacas, který se nachází v horách na hranicích mezi Chile a Argentinou.

Podle organizátorů byl tento první Světový pochod „největší manifestací za mír a nenásilí v dějinách a vůbec první na celoplanetární úrovni." Na jeho závěrečném aktu se shromáždily tisíce lidí z celého světa včetně České republiky, aby si vyslechli členy mezinárodního týmu, který obešel zemi s poselstvím jaderného odzbrojení, ukončení válek a násilí všech forem.

Fotogalerie »

V 18 hodin pronesl Rafael de la Rubia, mezinárodní mluvčí pochodu, svou řeč: „Tento pochod byl inspirující akcí, vycházející z jiných velkých činů lidstva, které měly sílu měnit skutečnost." Závěrečná akce pochodu se konala na stejném místě, kde byl pochod v listopadu 2008, na Sympóziu Světového centra humanistických studií, iniciován.

Na pochodu se podílely statisíce lidí, více než tři tisíce organizací a skupina téměř 100 účastníků pochodu, kteří tvořili týmy, které prošly čtyři různé trasy: interkontinentální (Základní tým), Střední východ, Balkán a jihovýchodní Afriku. Po cestě týmy prošly více než 400 městy v 90 státech a během 93 dnů urazily vzdálenost zhruba 200 tisíc kilometrů.

Na své cestě byli delegáti pochodu přijati generálním tajemníkem OSN Ban Ki-Moonem, držiteli Nobelovy ceny, prezidenty států, zákonodárci a stovkami starostů. Ze stovek veřejných akcí jmenujme například koncert v Chile, kde Základní tým přivítalo 80 000 mladých lidí, nebo Filipíny, kde 12 000 školáků vytvořilo obrovský symbol míru.


Co se týká každodenního života pochodujících, jejich ubytování bylo někdy pohodlné, jindy ovšem strohé: buddhistické kláštery, provizorní bydlení nebo dokonce protiatomový kryt. Cestou jim hrozily různá nebezpečí - tsunami, zemětřesení nebo tajfuny - a pochodovali v teplotách pohybujících se mezi 40 stupni nad nulou a silnými mrazy.

Během cesty se setkali s lidmi, kteří přišli o domov při tajfunu na Filipínách, s těmi, kteří přežili svržení bomby na Hirošimu, nebo s rodinami, rozdělenými válkami v Koreji a Palestině. Účastnili se vzpomínkových akcí za miliony obětí válek v Evropě a v Asii a byli svědky pohraničních konfliktů mezi Indií a Pákistánem, Izraelem a Palestinou, na Balkánu a v Tijuaně na hranici mezi USA a Mexikem.

Viděli pracující děti v Asii, Africe a Americe, týrané ženy na celém světě. „Během cesty se nám stala spousta věcí, včetně významných momentů, během kterých se ozvěny minulosti sbližovaly s nadějemi do budoucnosti. Nastaly chvíle spojení s lidmi, kteří se nám otevřeli, překonávajíce hranice jazyků, kultur, ras a vyznání," řekl Rafael de la Rubia, který je zároveň koordinátorem mezinárodní organizace Svět bez válek a násilí.

Gemma Suzara z Filipín se podělila o svou zkušenost s pochodem: „Je to zážitek, který si budu pamatovat po zbytek svého života... obrovský symbol míru vytvořený školními dětmi ve mně vyvolal pocit, že skutečně můžeme pracovat dohromady jako jedno tělo, věřit sami sobě, překonat jakékoli překážky."

Bhairavi Sagar z Indie, která šla s týmem Evropou, Afrikou a celou Amerikou, vysvětlila svůj postoj: „Narodila jsem se v zemi otce nenásilí - Mahátmy Gandhího - muže, který věnoval svůj život tomu, aby naše země získala svobodu, a díky kterému tu dnes stojím jako svobodná lidská bytost. Nyní je řada na mně, abych něco dala budoucím generacím - abych přidala svou trošku pro vytvoření světa, ve kterém budou moci žít důstojně a šťastně".

Tony Robinson z Velké Británie, který prošel 30 státy, od srdce promluvil: „V Japonsku jsme se setkali s Hibakuši, lidmi přeživšími svržení atomové bomby. Jedna z nich nám řekla: ‚Děkuji. Děkuji. Toto je velmi důležité!‘ Snažil jsem se překládat a přitom se nerozplakat ze soucitu s touto ženou, která musela v životě tolik protrpět, a z pocitu, že nejsme hodni jejího vděku."

Projevy pokračovaly a Giorgio Schultze, evropský mluvčí Světového pochodu a člen Balkánského a Středovýchodního týmu, připomněl: „Překročili jsme zeď oddělující Izrael od Palestiny a nyní se na nás obrací více než 200 společenských vůdců, veteránů Al Fatah, s prosbou o pomoc při vytvoření nenásilné armády, která by mohla komunikovat a otevřít dveře k jednáním a nastartování nové epochy mírové koexistence Palestinců a Židů".


Akci ukončila slova Tomáse Hirsche, latinsko-amerického mluvčího Světového pochodu, který mluvil hlavně o budoucnosti Humanistického hnutí, organizace, z jejíž iniciativy vzešel pochod, který pohnul světem.

Krátce po půl osmé večer, když za Andami zapadlo slunce, velké finále skončilo za zvolání „Mír, síla a radost" všech přítomných.

Zdroj: world.pressenza.org