Zprávy

Světový pochod podporují:

„Můj – již poměrně dlouhý život se doposud odehrával v míru. V míru – bez zákopů, masových hrobů, šrapnelů, tanků, válečných soudů. Vše, co vím o tzv. „velkých válkách“ historie, i menších válečných střetech současnosti je pouze zprostředkované. Z dokumentů, filmů, vzpomínek si lze udělat alespoň částečnou představu o válkách zuřících na naší malé modré planetě. Válkách vedených na první pohled ušlechtilými, jindy zase naopak na první pohled viditelně ideologickými, ekonomickými, či náboženskými motivy. Mé vzpomínky tedy nemohou být ovlivněny vlastní válečnou zkušeností. Avšak zkušenost z roku 1968, kdy došlo k přepadení, zabrání naší země vojsky tzv. spřátelených armád v čele s bývalým SSSR stejně jako k bezprecedentnímu zásahu do života všech obyvatel, k násilnému vytržení z naší vlastní – evropské kultury, zlomení mnohých charakterů – právě tato zkušenost mi velí být na pozoru, na pozoru před agresí, světovým megalomanstvím, falešným vůdcovstvím, atd. Je módní „být nad věcí“, starat se o vlastní byznys, zábavu, prosperitu, zisk. Je módní postupně si zvykat na násilí, zneužívat konkrétních situací ve vlastní prospěch. Mír – ten vzácný a nedoceněný stav bereme jako normální. Jak tenké ostří nás všechny dělí od válečných vřav. Proto sledujme dění ve světě, angažujme se proti násilí, usilujme o to, aby každý z obyvatel modré planety země zažil stejný luxus jako já – prožžít svůj život v míru. ”

Irena Ondrová
primátorka Zlína ›

Nejnovější podporující


Iniciátor pochodu

Bělehrad

Strávili jsme dvě noci v docela pěkném hostelu blízko železniční stanice. Na poslední chvíli se vynořil plán rozdělit se na dvě skupiny - 9 členů týmu ráno vyrazilo na místo zvané Jagodina, kde byly naplánované aktivity Světového pochodu za základní škole, a zbytek nás (včetně mě) zůstal v Bělehradu a šel na tiskovou konferenci.

Z blogu Tonyho Robinsona, jednoho z účastníků balkánského týmu, který začal svou cestu v tureckém Istanbulu a se základním týmem pochodu se spojí v Ženevě. Zážitky účastníků pochodu z tohoto i dalších týmů můžete sledovat online na blog.theworldmarch.org 

Srbsko, 4. listopadu 2009

Bylo slunné, i když oblačné, odpoledne a my jsme šli z hostelu na tiskovou konferenci, která byla v nedalekém muzeu kinematografie. V tomto kině se měla promítat speciální série filmů na téma míru a nenásilí.

Po cestě do muzea jsme zabočili za roh a přímo tam, před námi, stála zničená budova, která byla cílem bombového útoku v roce 1999 a od té doby ji nikdo neopravil. Očividně to byla vojenská budova a bylo šokující vidět tento ohavný symbol tak nedávné války.

Zničená budova

Začal jsem si povídat s Nicolasem, naším průvodcem na cestě do muzea, a vyptával jsem se ho na život v Srbsku. Říkal mi, že lidé jsou nostalgičtí na dobu, kdy zemi řídil generál Tito, od konce 2. světové války až do své smrti 1980. V té době byla Jugoslávie respektovanou zemí, vůdce hnutí neutrálních zemí, lidé mohli cestovat a životní úroveň byla lepší. Dnes být Srbem je něco, za co se člověk před mezinárodní komunitou stydí, a všude jsou třeba víza. Řekl mi také, že Srbsko usiluje o členství v Evropské unii, ale nechce vstoupit do NATO. Řekl mi také, že lidé věří, že nemůže být jedno bez druhého. Tak tomu rozumí i on a já nemůžu uvěřit, že je to pravda (pokud to někdo víte jistě, tak mi prosím dejte vědět). Jaké vydírání! Nemůžete získat přístup na Evropský trh, rovnocenně s ostatními zeměmi, aniž se vyzbrojíte dle standardů vyžadovaných NATO. Pokud je to pravda, tak je to šokující a ostudné a mělo by se o tom mluvit. Konec konců, Irsko a Švédsko také nejsou v NATO.

Bohužel na tiskovou konferenci přišel jen jeden novinář, takže jsme se odprezentovali a pak jsme zamířili najít internetovou kavárnu, kde jsem strávil zbytek dne prací.

Při večeři se tým z Jagodiny rozplýval nad zážitky, zatímco zbytek z nás byl poněkud pokleslý po našich zážitcích z ostatních zemí.

Světový pochod před Parlamentem

Věci se zhoršily po večeři, když si Camilo a Manu vzali taxi, ale Manu bral do hotelů také Robertinu tašku. Dostali se do hádky s taxikářem, který po nich chtěl dvojnásobek obvyklé ceny, a vyletěli z taxíku bez tašky. Samozřejmě to bylo naposled, co jsme ji viděli :-( Bohužel v notebooku v tašce byla většina našich videí...

Dnes ráno jsme se probudili a bylo mizerné počasí se sněhem. Mám prostě pocit, že nás Bělehrad moc nemá rád... Naštěstí Jagodina zachránila Světový pochod v Srbsku.

Nyní jsme v Bosně a Hercegovině - dvě země v jednom!

Tony

Zdroj: blog.theworldmarch.org