Zprávy

Světový pochod podporují:

Nejnovější podporující


Iniciátor pochodu

Absurdita Balkánu: 3 země za 1 den

Dnešek byl zajímavý z několika důvodů. Prvním byl fakt, že jsme se chystali do Kosova setkat se s mírovými nenásilnými aktivisty v Pristině. V Kosovu byla před méně než 10 lety válka. Druhým byla absurdní situace ohledně hranic, způsobená balkánskými válkami. Třetím byla diskuze o názvu „Makedonie", které se odehrála v buse.

Z blogu Tonyho Robinsona, jednoho z účastníků balkánského týmu, který začal svou cestu v tureckém Istanbulu a se základním týmem pochodu se spojí v Ženevě. Zážitky účastníků pochodu z tohoto i dalších týmů můžete sledovat online na blog.theworldmarch.org

Kosovo - Srbsko, 2. listopadu 2009

Naším prvním setkáním s hraničním kontrolou bylo, když jsme jeli z Makedonie do Kosova. Jeli s námi dva přátelé z Makedonie, kteří organizovali tamní dva dny akcí. Djoko a Dejan s námi jeli, aby se rozloučili. Takže na hranicích jsme vystoupili z autobusu a začali se objímat a fotit. Všechno bylo super až do doby, kdy přišel strážník a řekl nám, že zde s bezpečnostních důvodů fotit nesmíme! Představte si to, jsme na silnici, po obou stranách kopce a stromy. Nejsou zde žádné vojenské budovy, žádná významná města, žádné strategicky významné mosty, prostě nic kromě malé kanceláře a hraničního přechodu. Ale strážník nám říká, že nesmíme filmovat ani fotit. Po dlouhých vyjednáváních s Dojoko se uklidnili a dovolili nám natočit video, vyfotit se a rozloučit se. Je to další příklad pravidla, které je vytvářeno autoritami, aby nechalo lidi v pocitu zastrašení a toho, že jsou pod kontrolou.

Na hranicích mezi Makedonií a Kosovem

Dejme si to do kontextu. Před rokem 1987 se člověk mohl pohybovat z jednoho konce Jugoslávie (Makedonie) na druhý (Slovinsko) bez pasu, Jugoslávský pas byl respektován mezinárodním společenstvím a jeho držitelé se mohli volně pohybovat. Nyní, 20 let poté, potřebujete pas k tomu, abyste mohl navštívit svoje přátele v sousedním městě, když náhodou toto město spadá za hranici. Občané většiny zemí bývalé Jugoslávie potřebují víza, aby mohli cestovat do zámoří, a ve většině případů tato víza nejsou garantovaná.

Je to ještě absurdnější. Vezměme si příklad Kosova. Kosovo vyhlásilo nezávislost na Srbsku a je uznáváno asi 60 zeměmi na světě. Srbsko jej neuznalo, protože srbskou identitu lze vystopovat zpět do Kosova. Nejdůležitější události v Srbské historii, nejdůležitější aspekty literatury a kultury, ty všechny leží v Kosovu, takže pro Srby uznat nezávislost Kosova by bylo, jako kdyby jim někdo vytrhnul srdce. Takže situace s hranicemi je komplikovaná.

Naše nová členka týmu Marina

Dalším městem po Pristině je Bělehrad a abychom se tam dostali, nejkratší je pokračovat na sever Kosovem a přejet rovnou do Srbska. Ale při příjezdu do Kosova nám vzali naše pasy a otiskli nám do nich razítko „Republika Kosovo", což nám zrovna nepomohlo. Cestuji po Evropě už 20 let a tohle je poprvé, kdy mi v Evropské zemi dali do pasu razítko. Je to ubohý pokus o prosazování národní identity a dělají to proto, aby naštvali Srby. Tohle razítko pro nás znamená, že nemůžeme pokračovat na sever do Srbska, protože když bychom přijeli na hranice, tak by nám Srbové řekli, že máme razítko od země, kterou oni neuznávají, a že jsme nelegálně vstoupili na území Srbska. Tohle nám tedy pěkně zkřížilo plány. Jediným řešením tedy byly hodiny cesty zpět do Makedonie a potom vstoupit do Srbska hraničním přechodem mezi Makedonií a Srbskem. Je to šílené.

Takže během 12 hodin nám třikrát kontrolovali pasy, což pokaždé způsobilo asi hodinové zpoždění na naší cestě.

Ironií je, že všechny tyto země usilují o vstup do Evropské unie a Schengenského prostoru, který zruší všechny hraniční kontroly. Takže zatímco všechny tyto země zdůrazňují svoji národní identitu na hraničních přechodech, usilují o to, aby jim byla co nejdříve odňata. To je pěkně zvrhlé!

Setkání s místními aktivisty

Zpět k Pristině, byl to skvělý den. Bylo zajímavé vidět to místo a setkat se s úžasnými místními aktivisty, z nichž mnozí jsou velmi mladí. Je vidět, že město bylo ve válce hodně zničené, a mně to tam připadalo jak v Africe. Ulice a několik budov jsou zničené a zoufale potřebují opravit. Vypadá to trochu jako v Nairobi nebo Kisumu v Keni, po nedávných povolebních násilných nepokojích.

Všimněte si zničené budovy v pozadí...

Na cestě do Bělehradu jsme několik hodin zabíjeli čas, a tak se rozproudila diskuze o otázce názvu státu Makedonie. Trvala hodiny, ale byla moc zajímavá. Kostas z Řecka tvrdil, že humanisty jméno nezajímá a že když se Makedonie chce nazývat Makedonií, tak mu to nevadí. Řekové stát označují jako FYROM (Bývalá jugoslávská republika Makedonie), což je název uznaný OSN. Takže Kostův názor je menšinový. Jestli v Řecku řeknete FYROM nebo Makedonie, vyjádříte tím svůj politický názor. Ve zbytku světa na to většinou názor nemáme. Kostas kvůli tomu ale měl problémy, když Řekové, kteří se připojili k pochodu, svou podporu odvolávali, když na mezinárodní stránce uviděli název Makedonie místo FYROM.

Otázka, kterou jsme diskutovali, byla následující: jako reagovat, když se nás řecká média zeptají, co si myslíme o názvu této země. Můj názor je následující:

Humanisti nenakreslili čáry do mapy, to systém, proto jména, daná oblastem, které tyto čáry ohraničují, by si systém měl také vyřešit. Humanisti mají jiný úhel pohledu. Chceme čáry z map odstranit. Chceme univerzální civilizaci bez hranic nebo kontrol jakéhokoliv druhu. Proto nemáme na tuto otázku odpověď, je to pro nás nedůležité téma. Nemáme zapotřebí odpovídat na hloupé otázky, vytvořené za účelem odpoutání pozornosti od důležitých témat jako jsou jaderné zbraně, války, militarismus, zdraví, vzdělání, chudoba a ničení životního prostředí. Naším úkolem je změnit systém, v němž žijeme, odstranit extrémní nacionalismus, který vytváří a změnit politické priority. Není to jednoduché, ale pokud se chytíme do pasti, kterou na nás systém připravil, tak neuspějeme.

Co se týká těch Řeků, kteří stáhli svoji podporu, pro ně nemám slov... myslím, že poněkud nepochopili myšlenku Světového pochodu.

Konečně, ve 2 hodiny v noci, po této konverzaci, jsme přijeli do Bělehradu. Omlouvám se za tento dlouhý příspěvek. Určitě budete rádi, když vám řeknu, že moje nachlazení je už lepší.

Tony

Zdroj: blog.theworldmarch.org